Trilobiti zlíchovského souvrství (zlíchov/ems)
Nadloží pražského souvrství tvoří souvrství zlíchovské. Jeho spodní polohy charakterizuje tzv. korálový obzor tvořený polohami hrubě bioklastických vápenců a sedimentárních brekcií. Nejmocněji je vyvinut v jv. křídle pánve v Praze a jejím blízkém okolí, kde je též často označován jako obzor Kapličky. Organické zbytky byly patrně transportovány hustými gravitačními proudy a podmořskými skluzy z útesů a karbonátových plošin nacházejících se jv. a v. od dnešních výskytů devonských sedimentů. Korálový obzor obsahuje velmi bohatou bentózní faunu krinoidů, ramenonožců, korálů, mechovek a dalších, místy i exotických skupin. Samotné zlíchovské souvrství je běžně tvořeno tmavě šedými vápenci obsahujícími černé rohovce. Z fauny jsou typičtí zejména trilobiti, ve svrchní části souvrství se poprvé objevují amonoidní hlavonožci - goniatiti. V nejvyšší části souvrství jsou lokálně vyvinuty červenavé krinoidové chýnické vápence, jejichž ukládání indikuje změlčování sedimentačního prostoru centrální části Barrandienu již od siluru.
zdroje:
• Ivo Chlupáč. The phacopid trilobites of the Silurian and Devonian of Czechoslovakia, ÚÚG, Praha, v Academii, nakladatelství Československé akademie věd • Praha 1977 [2]
• Milan Šnajdr. Studie o čeledi Scutelluidae (Trilobitae), nakladatelství Československé akademie věd • Praha 1960 [1]
• Iva Šrámková. Korálový obzor od Kapličky (spodní devon, zlíchovské souvrství, pražská pánev), BP, Přírodovědecká fakulta Karlovy univerzity v Praze, 2006
• Petr Budil, František Hörbinger and Robert Mencl. Lower Devonian dalmanitid trilobites of the Prague Basin (Czech Republic), the Royal Society of Edinburgh, 2009 [3]
• Joachim Barrande. Système silurien du centre de la Bohême, Trilobites (1852, 1872) [4]
• https://www.biolib.cz/ - taxonomie
• řád Corynexochida Kobayashi, 1935
• Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) - Čeřinka u Bubovic - zlíchovské souvrství, spodní ems
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea †, čeleď: Styginidae Vogdes, 1890 †, rod: Cavetia Pillet, 1973 †, druh: Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †.
Styginidní trilobit známý z chýnických vápenců zlíchovského souvrství. Lokalita Bubovice, Čeřinka (Čeřinka u Bubovic). Nejvyšší část zlíchovského souvrství charakterizují na lokalitě zřetelně vrstevnaté, růžové až fialové biodetritické krinoidové vápence chýnické zastižené v mocnosti kolem 3 - 5 m v nejvýchodnější části odkryvu. Od podložních zlíchovských vápenců se odlišují svým zbarvením a nepřítomností rohovcových hlíz. Litologicky se podobají vápencům sliveneckým, červenavě zbarvené biomikritové polohy představují analogii vápenců řeporyjských. Fauna obsahuje vedle horninotvorných krinoidů další bentózní formy, vázané zejména na biomikritové polohy (trilobiti, cefalopodi, koráli). Z trilobitů jsou to zejména Cavetia furciferum, Crotalocephalus sternbergi, Phacops (P.) degener a hojní proetidi - Ignoproetus, Sculptoproetus, Cyrtosymboloides a Eremiproetus. Paleontologicky nejbohatší jsou červenavé až hnědočervené mikritické, nebo mikritickoskeletální vápence s vtroušenými krinoidy, uložené v nejvyšší části sledu chýnických vápenců v mocnosti 1 - 2 m. Tyto vrstvy poskytly nejhojnější a nejlépe zachovanou faunu v depresi na Čeřince j. od Bubovic.
Tento druh poprvé popsali Hawle & Corda (1847) podle jediného, jim známého pygidia. Podrobný popis a vyobrazení však uveřejnil teprve j. Barrande (1852, 1872) na podkladě dalšího a lépe zachovalého materiálu. Barrandovo vyobrazení a popis jsou vcelku výstižné a vyčerpávající. V novější době se tímto druhem zabýval F. Prantl (1949), který jeho vymezení ve smyslu J. Barranda poněkud zúžil popisem nového druhu Scutellum (Scutellum) analogum Prantl, 1950. Šnajdr (1960) však prokázal, že druh Scutellum (Scutellum) analogum Prantl není možné považovat za samostatný druh, protože je totožný s dříve známým druhem Scutellum (S.) furciferum (Hawle & Corda, 1847) = v současnosti Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †. Šnajdr (1960) dále vyvrátil domněnku F. Prantla a A. Přibyla (1947), že se od druhu furciferum (Hawle & Corda, 1847) † odštěpil devonský rod Thysanopeltis Hawle & Corda, 1847 †, stejně tak vyvrátil jejich domněnku /podobný názor jako Prantl a Přibyl zastávali také R. a E. Richterovi (1956)/, že je předchůdcem rodu Kolihapeltis Prantl & Přibyl, 1947 †. [1]
Výskyt; V chýnických vápencích byl nalezen na lokalitách Zabitá rokle u Řeporyj, Chýnice, Čerinka, Klukovice. V dalejských vrstvách byl jeho výskyt zaznamenán v Praze - Hlubočepech (U hřbitova) a na Švagerce. Ve zlíchovských vápencích byl zjištěn na Švagerce a u Chotče. [2]
Vlevo Bronteus furcifer z Vyskočilky - Barrandův Silurský systém, 1852. Vpravo Bronteus furcifer cephalon ze Švagerky u Hlubočep, pygidium z Chotče - Barrandův Silurský systém, 1872. [4]
Vědecká synonyma
Bronteus furcifer Hawle & Corda, 1847
Scabriscutellum furciferum (Hawle & Corda, 1847)
Scutellum analogum Prantl, 1950
• řád Phacopida Salter, 1864
• Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) - zlíchovské souvrství, spodní ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Reedops Richter & Richter, 1925 †, druh: Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) †.
Reedops je typický fakopidní trilobit, který má na rozdíl od rodu Phacops poměrně úzký krunýř s hladkou, extrémně vyklenutou glabelou a obvykle nezřetelně členěným pygidiem. Druh Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) †, má pygidium oproti jiným druhů Reedops, ještě poměrně výrazně
členité.
Rod obýval od spodního devonu dna spíše hlubších moří, neboť jejich celé krunýře se obvykle nacházejí v jemnozrnných sedimentech. Stejně jako rod Phacops byl i rod Reedops též geograficky značně rozšířen (Evropa, Asie, Severní Amerika, severní Afrika) a taktéž velmi často nacházíme Reedops ve stočené poloze. Stáčení krunýře však bylo poměrně málo účinnou ochranou před predátory. Rod Reedops ze scény mizí
definitivně na konci devonu (famen +- 372–359 Ma) v důsledku devonských globálních krizí (nejpravděpodobněji v souvislosti s kellwasserskou, posléze hangenberskou událostí). Souvisí to ale s celkovým úpadkem fakopidních trilobitů (viz níže).
V českém devonu je Reedops velmi typický hlavně pro prag – zlichov (největší diverzita) a dalej – část eifelu. Ve svrchním devonu Barrandienu už je spíše vzácný nebo chybí – fakopidi zde obecně ustupují. Podobně ustupují i na Moravě (stínavsko–chabičovské /svrchní ems/ a macošské souvrství /givet/).
Zmínili jsme zde dvě zlomové události, o kterých se v literatuře mnoho nepíše, a které zřejmě velmi silně rezonují s koncem devonu a s vymíráním různých paleozoických skupin živočichů.
Obě události, tedy kellwasserská a hangenberská, jsou dvě hlavní globální biotické krize pozdního devonu, které výrazně zasáhly mořské ekosystémy (zejména trilobity, ramenonožce, prvohorní korály, hlavonožce, devonské obratlovce –
"ryby" a mnoho jiných paleozoických skupin). Liší se jednak stářím, intenzitou i svými mechanismy.
Kellwasserská událost – konec frasnu (svrchní devon), asi před 372 miliony let. Ta se rozděluje na dvě epizody - Lower Kellwasser event a Upper Kellwasser event (ta byla silnější). Název je odvozen z černých bituminózních vápenců Kellwasser horizontů v Německu. Událost charakterizují rozsáhlé anoxické podmínky v oceánech, ukládání černých břidlic a tmavých vápenců, rozpad útesových ekosystémů – ústup stromatoporoidních útesů, silné postižení ramenonožců a velké vymírání bentosu, s čímž souvisí výrazný pokles trilobitů (včetně mnoha phacopidů). Příčinou mohly být změny hladiny oceánu, klimatické výkyvy, zvýšený přísun živin (eutrofizace oceánu), ve hře je i vulkanismus. Z dnešního úhlu pohledu nejde o náhlou katastrofu – spíš dlouhodobou ekologickou destabilizaci.
Hangenberská událost – hranice devon–karbon, asi před 359 miliony let. Název je pojmenován podle vrstev Hangenbergských břidlic v Německu. V tomto případě se jedná o ničivější a geologicky kratší krizi než Kellwasser. Tuto událost charakterizuje rychlá mořská transgrese (zaplavení pevniny mořem v důsledku zvýšení jeho hladiny) a následná regrese (následný rychlý ústup k horšímu stavu, než byl před transgresí), výskyt černé břidlice (spojený s anoxií = nedostatkem kyslíku), následné ochlazení klimatu. Existují studie, dokládající tehdejší "náhlé" zalednění prakontinentu Gondwany. Tato krize měla na pozdno-devonské vymírání velmi siné dopady. Vedla k téměř absolutnímu vyhubení hlavonožců ammonoidního typu (Goniatiti) frasn–famenského období. Obří ztráty utrpěli také konodonti. Událost je spjatá také se zánikem mnoha paleozoických "rybích" skupin obratlovců. Pro nás je významné, že hangenberská událost znamená definitivní konec většiny devonských trilobitů. Po hangenberské události jich přežívá už jen malý zlomek, kteří pokračují do karbonu (přežil prakticky pouze jediný řád trilobitů – Proetida, zastoupeni rody jako Archegonus, Phillipsia, Griffithides, Cummingella, Bollandia, Ditomopyge, u nás například Kulmiella, Cyrtoproetus, Liobole aj.), aby i ti na konci permu, při velkém permském vymírání, což byl opravdový Armagedon – Ragnarök konce prvohor, definitivně opustili své pevné a ikonické místo mezi paleozoickými živočichy. A přiznejme si, že trilobitům tento symbolický piedestal právem náleží.
Trilobit druhu Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) † je jedním z nejhojnějších trilobitů zlíchovských vápenců (zlíchov) v oblasti Barrandienu, kde se běžně vyskytuje v jejich spodních vrstvách (v korálovém horizontu "U kapličky" a jeho bahnitošedých ekvivalentech) i ve vyšších vrstvách. V nejsvrchnějších vrstvách zlíchovského souvrství a v tzv. facii chýnických vápenců nebyl R. decorus nalezen. Běžně se vyskytuje v organodetritických vrstvách a v horninách chýnických vápenců i mikritických slínovcích a břidlicích a lze se s ním setkat téměř ve všech expozicích zlíchovského souvrství v barrandienské oblasti (hlavní lokality v okolí Hostimi, Svatého Jana pod Skalou, Trněného Újezdu, Chýnice, Praha –
Hlubočepy, Praha – Dalejské údolí, Branžovy u Loděnic aj. – podrobněji viz. Chlupáč 1957). Z výskytů mimo území Čech je znám pouze výskyt ve formaci Dede (Turecko) zlíchovského stáří. [2]
Lom Čeřinka u Bubovic –
rozsáhlý komplex lomů (vesměs jámových) poskytuje profil od spodního lochkovu (kotýzské vápence) přes úplný sled pragu (koněpruské, slivenecké, loděnické, řeporyjské, dvorecko-prokopské vápence) až do spodního zlíchovu (devon). V řadě úrovní jsou vápence paleontologicky bohaté, a to zejména ve spodním lochkovu, v loděnických a sliveneckých vápencích pragu a zejména pak ve spodním zlíchovu, který je zde vyvinut v osobitém vývoji bez výrazného korálového obzoru na bázi, avšak s paleontologicky bohatými bioklastickými vápencovými vložkami. Významné naleziště ichnofosílií (ichnospolečenstvo Zoophycos-Chondrites). V SZ. předpolí lomu při okraji lesa význačná paleontologická lokalita v chýnických vápencích s návazností na stratigrafické nadloží.
Zdroj: https://lokality.geology.cz
Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) †.
• Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) - Karlštejn - Kněží hora, zlíchovské souvrství, spodní ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Zlichovaspis Přibyl & Vaněk, 1971 †, podrod: Zlichovaspis Přibyl & Vaněk, 1971 †, druh: Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) †.
Na první fotografii pocuchaný, nicméně defacto kompletní svleček trilobita Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) † z tmavě šedých, jemně bioklastických zlíchovských vápenců z Kněží hory u Karlštejna. Zlichovaspis měří 35 mm (sag), v nataženém stavu by měl cca 60 mm. Typový horizont a lokalita tohoto druhu pochází ze zlíchovského souvrství, přesný horizont neznámý (nález ze suti).
Výskyt; zlíchovské souvrství, spodní (?), střední až svrchní část (nikoliv pouze svrchní část, jak uvádí Šnajdr, 1987a). Velmi hojný druh v Hostimi (s tentakulitem Viriatellina cf. pseudogeinitziana), Lužce, lom Čeřinka u Bubovic, relativně spodní (s tentakulitem Nowakia (Dmitriella) praesulcata) až svrchní části zlíchovského souvrství plus jeden sporný nález pocházející z tzv. z chýnických vápenců, Boubová, Karlštejn, Choteč (Kozákův mlýn), Praha (Řeporyje-Zabitá rokle, Hlubočepské údolí u Klukovic, Zlíchov (s tentakulitem Viriatelli cf. pseudogeintziana), Holyně-K Dobré vodě, lom Požáry II. (spodní až střední část souvrství). Dva exempláře, které se výrazně podobají tomuto druhu pocházejí ze spodní části (Korálový obzor od Kapličky) zlichovského souvrství. Tento druh je dominantní mezi muzejním a terénním materiálem ze zlíchovského souvrství, tvořící tzv. nejméně 60 % všech dostupných exemplářů. [3]
Druhů trilobita Zlichovaspis Přibyl & Vaněk, 1971 † je z Barrandienu známa celá řada. Je zcela možné, že i mezi našimi exempláři se nalézá jiný druh, než auriculata (Dalman, 1826) †. Snad rugosa, či tuberculata. Všechny platné druhy však známe ze sedimentů zlíchovského souvrství (ems). Zde jednotlivé barrandienské druhy – Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) †, Zlichovaspis azucena Šnajdr, 1987 †, Zlichovaspis karlena (Šnajdr, 1987) †, Zlichovaspis marieva (Šnajdr, 1985) †, Zlichovaspis ostara Šnajdr, 1987 †, Zlichovaspis rugosa (Hawle & Corda, 1847) † – ten je také celkem běžný (má tři poddruhy – laura, rugosa a sitta, Zlichovaspis spinifera (Barrande, 1846) †, ten má dva poddruhy – nomiona a spirifera, Zlichovaspis tamaraka (Šnajdr, 1985) †, Zlichovaspis tuberculata (Hawle & Corda, 1847) † a druh Zlichovaspis vaneki Budil, Hörbinger & Mencl, 2009 †.
Vědecká synonyma
Odontochile (Zlichovaspis) auriculatum (Dalman, 1826)
Odontochile subdepressa Hawle & Corda, 1847
Asaphus auriculatus Dalman, 1827