Trilobiti zlíchovského souvrství (zlíchov/ems)
Nadloží pražského souvrství tvoří souvrství zlíchovské. Jeho spodní polohy charakterizuje tzv. korálový obzor tvořený polohami hrubě bioklastických vápenců a sedimentárních brekcií. Nejmocněji je vyvinut v jv. křídle pánve v Praze a jejím blízkém okolí, kde je též často označován jako obzor Kapličky. Organické zbytky byly patrně transportovány hustými gravitačními proudy a podmořskými skluzy z útesů a karbonátových plošin nacházejících se jv. a v. od dnešních výskytů devonských sedimentů. Korálový obzor obsahuje velmi bohatou bentózní faunu krinoidů, ramenonožců, korálů, mechovek a dalších, místy i exotických skupin. Samotné zlíchovské souvrství je běžně tvořeno tmavě šedými vápenci obsahujícími černé rohovce. Z fauny jsou typičtí zejména trilobiti, ve svrchní části souvrství se poprvé objevují amonoidní hlavonožci - goniatiti. V nejvyšší části souvrství jsou lokálně vyvinuty červenavé krinoidové chýnické vápence, jejichž ukládání indikuje změlčování sedimentačního prostoru centrální části Barrandienu již od siluru.
zdroje:
• Ivo Chlupáč. The phacopid trilobites of the Silurian and Devonian of Czechoslovakia, ÚÚG, Praha, v Academii, nakladatelství Československé akademie věd • Praha 1977 [2]
• Milan Šnajdr. Studie o čeledi Scutelluidae (Trilobitae), nakladatelství Československé akademie věd • Praha 1960 [1]
• Iva Šrámková. Korálový obzor od Kapličky (spodní devon, zlíchovské souvrství, pražská pánev), BP, Přírodovědecká fakulta Karlovy univerzity v Praze, 2006
• Petr Budil, František Hörbinger and Robert Mencl. Lower Devonian dalmanitid trilobites of the Prague Basin (Czech Republic), the Royal Society of Edinburgh, 2009 [3]
• Joachim Barrande. Système silurien du centre de la Bohême, Trilobites (1852, 1872) [4]
• https://www.biolib.cz/ - taxonomie
• řád Corynexochida Kobayashi, 1935
• Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) - Čeřinka u Bubovic - zlíchovské souvrství, spodní ems
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea †, čeleď: Styginidae Vogdes, 1890 †, rod: Cavetia Pillet, 1973 †, druh: Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †.
Styginidní trilobit známý z chýnických vápenců zlíchovského souvrství. Lokalita Bubovice, Čeřinka (Čeřinka u Bubovic). Nejvyšší část zlíchovského souvrství charakterizují na lokalitě zřetelně vrstevnaté, růžové až fialové biodetritické krinoidové vápence chýnické zastižené v mocnosti kolem 3 - 5 m v nejvýchodnější části odkryvu. Od podložních zlíchovských vápenců se odlišují svým zbarvením a nepřítomností rohovcových hlíz. Litologicky se podobají vápencům sliveneckým, červenavě zbarvené biomikritové polohy představují analogii vápenců řeporyjských. Fauna obsahuje vedle horninotvorných krinoidů další bentózní formy, vázané zejména na biomikritové polohy (trilobiti, cefalopodi, koráli). Z trilobitů jsou to zejména Cavetia furciferum, Crotalocephalus sternbergi, Phacops (P.) degener a hojní proetidi - Ignoproetus, Sculptoproetus, Cyrtosymboloides a Eremiproetus. Paleontologicky nejbohatší jsou červenavé až hnědočervené mikritické, nebo mikritickoskeletální vápence s vtroušenými krinoidy, uložené v nejvyšší části sledu chýnických vápenců v mocnosti 1 - 2 m. Tyto vrstvy poskytly nejhojnější a nejlépe zachovanou faunu v depresi na Čeřince j. od Bubovic.
Tento druh poprvé popsali Hawle & Corda (1847) podle jediného, jim známého pygidia. Podrobný popis a vyobrazení však uveřejnil teprve j. Barrande (1852, 1872) na podkladě dalšího a lépe zachovalého materiálu. Barrandovo vyobrazení a popis jsou vcelku výstižné a vyčerpávající. V novější době se tímto druhem zabýval F. Prantl (1949), který jeho vymezení ve smyslu J. Barranda poněkud zúžil popisem nového druhu Scutellum (Scutellum) analogum Prantl, 1950. Šnajdr (1960) však prokázal, že druh Scutellum (Scutellum) analogum Prantl není možné považovat za samostatný druh, protože je totožný s dříve známým druhem Scutellum (S.) furciferum (Hawle & Corda, 1847) = v současnosti Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †. Šnajdr (1960) dále vyvrátil domněnku F. Prantla a A. Přibyla (1947), že se od druhu furciferum (Hawle & Corda, 1847) † odštěpil devonský rod Thysanopeltis Hawle & Corda, 1847 †, stejně tak vyvrátil jejich domněnku /podobný názor jako Prantl a Přibyl zastávali také R. a E. Richterovi (1956)/, že je předchůdcem rodu Kolihapeltis Prantl & Přibyl, 1947 †. [1]
Výskyt; V chýnických vápencích byl nalezen na lokalitách Zabitá rokle u Řeporyj, Chýnice, Čerinka, Klukovice. V dalejských vrstvách byl jeho výskyt zaznamenán v Praze - Hlubočepech (U hřbitova) a na Švagerce. Ve zlíchovských vápencích byl zjištěn na Švagerce a u Chotče. [2]
Vlevo Bronteus furcifer z Vyskočilky - Barrandův Silurský systém, 1852. Vpravo Bronteus furcifer cephalon ze Švagerky u Hlubočep, pygidium z Chotče - Barrandův Silurský systém, 1872. [4]
Vědecká synonyma
Bronteus furcifer Hawle & Corda, 1847
Scabriscutellum furciferum (Hawle & Corda, 1847)
Scutellum analogum Prantl, 1950
• řád Phacopida Salter, 1864
• Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) - zlíchovské souvrství, spodní ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Reedops Richter & Richter, 1925 †, druh: Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) †.
Reedops je typický fakopidní trilobit, který má na rozdíl od rodu Phacops poměrně úzký krunýř s hladkou, extrémně vyklenutou glabelou a obvykle nezřetelně členěným pygidiem. Výjimkou může být právě druh decorus. Obýval od siluru do devonu dna spíše hlubších moří, neboť jejich celé krunýře se obvykle nacházejí v jemnozrnných sedimentech. Stejně jako rod Phacops byl i rod Reedops též geograficky značně rozšířen (Evropa, Asie, Severní Amerika, severní Afrika) a taktéž velmi často nacházíme Reedops ve stočené poloze (volvace). Stáčení krunýře však bylo poměrně málo účinnou ochranou před predátory.
Trilobit druhu Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) † je jedním z nejhojnějších trilobitů zlíchovských vápenců (zlíchov) v oblasti Barrandienu, kde se běžně vyskytuje v jejich spodních vrstvách (v korálovém horizontu "U kapličky" a jeho bahnitošedých ekvivalentech) i ve vyšších vrstvách. V nejsvrchnějších vrstvách zlíchovského souvrství a v tzv. facii chýnických vápenců nebyl R. decorus nalezen. Běžně se vyskytuje v organodetritických vrstvách a v horninách chýnických vápenců i mikritických slínovcích a břidlicích a lze se s ním setkat téměř ve všech expozicích zlíchovského souvrství v barrandienské oblasti (hlavní lokality v okolí Hostimi, Svatého Jana pod Skalou, Trněného Újezdu, Chýnice, Praha - Hlubočepy, Praha-Dalejské údolí, Branžovy u Loděnic aj. - podrobněji viz. Chlupáč 1957). Z výskytů mimo území Čech je znám pouze výskyt ve formaci Dede (Turecko) zlíchovského stáří. [2]
Lom Čeřinka u Bubovic - rozsáhlý komplex lomů (vesměs jámových) poskytuje profil od spodního lochkovu (kotýzské vápence) přes úplný sled pragu (koněpruské, slivenecké, loděnické, řeporyjské, dvorecko-prokopské vápence) až do spodního zlíchovu (devon). V řadě úrovní jsou vápence paleontologicky bohaté, a to zejména ve spodním lochkovu, v loděnických a sliveneckých vápencích pragu a zejména pak ve spodním zlíchovu, který je zde vyvinut v osobitém vývoji bez výrazného korálového obzoru na bázi, avšak s paleontologicky bohatými bioklastickými vápencovými vložkami. Významné naleziště ichnofosílií (ichnospolečenstvo Zoophycos-Chondrites). V SZ. předpolí lomu při okraji lesa význačná paleontologická lokalita v chýnických vápencích s návazností na stratigrafické nadloží.
Zdroj: https://lokality.geology.cz
Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) †.
• Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) - Karlštejn - Kněží hora, zlíchovské souvrství, spodní ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Zlichovaspis Přibyl & Vaněk, 1971 †, podrod: Zlichovaspis Přibyl & Vaněk, 1971 †, druh: Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) †.
Pocuchaný, nicméně defacto kompletní Zlichovaspis auriculata (Dalman, 1826) † z tmavě šedých, jemně bioklastických zlíchovských vápenců z Kněží hory u Karlštejna. Zlichovaspis měří 35 mm (sag), v nataženém stavu by měl cca 60 mm. Typový horizont a lokalita tohoto druhu pochází ze zlíchovského souvrství, přesný horizont neznámý, lokalita Karlštejn (přesná lokalita neznámá).
Výskyt; zlíchovské souvrství, spodní (?), střední až svrchní část (nikoliv pouze svrchní část, jak uvádí Šnajdr, 1987a). Velmi hojný druh v Hostimi (s tentakulitem Viriatellina cf. pseudogeinitziana), Lužce, lom Čeřinka u Bubovic, relativně spodní (s tentakulitem Nowakia (Dmitriella) praesulcata) až svrchní části zlíchovského souvrství plus jeden sporný nález pocházející z tzv. z chýnických vápenců, Boubová, Karlštejn, Choteč (Kozákův mlýn), Praha (Řeporyje-Zabitá rokle, Hlubočepské údolí u Klukovic, Zlíchov (s tentakulitem Viriatelli cf. pseudogeintziana), Holyně-K Dobré vodě, lom Požáry II. (spodní až střední část souvrství). Dva exempláře, které se výrazně podobají tomuto druhu pocházejí ze spodní části (Korálový obzor od Kapličky) zlichovského souvrství. Tento druh je dominantní mezi muzejním a terénním materiálem ze zlíchovského souvrství, tvořící tzv. nejméně 60 % všech dostupných exemplářů. [3]
Vědecká synonyma
Odontochile (Zlichovaspis) auriculatum (Dalman, 1826)
Odontochile subdepressa Hawle & Corda, 1847
Asaphus auriculatus Dalman, 1827